JAK JSME SE STĚHOVALY ... a Stella dál rostla *

K někomu dítě nepřichází ... a někdo je snad samosprašnej. Já čekala dlouho! Trpěla. Ale v kontextu, že jsem dlouho toužila mít dítě. Ne, že jsem intenzivně usilovala reálně nad jeho vznikem. To přišlo hned. A já si toho moc vážím. Cesta k němu fyzicky na světě - čti těhotenství - však nebyla procházka růžovým sadem. Ale to bych se už opakovala.
Když jsme doma plánovaly, jak to všecko uděláme. Plán byl jasnej. A, zůstanem v 1+1, přizpůsobíme maximálně pro všechny podmínky k přežití a jen co to půjde, budeme klasicky on the road. Takže hodně cestování a malý náklady na bydlení. Nebo za B, pořídíme si větší byt. Nejspíš nájem. Protože, kde bysme jako vzaly milion a půl na větší? ... jenže jak tak čas plynul. My dál rostly. A já už byla těhotná... Simče se začlo dost dařit v práci a najednou jsme věděly, že bysme i na ten milion a půl klidně s pomocí měly. S jídlem rostla chuť. A tak se klasicky ozvaly hrdinský kecy typu ... “já tady bydlet nebudu” ... mně by stačil skromnej nájem menší byt. O kterej se nemusím starat. Já se teď starám totiž o novej život!! Jenže moje drahá polovička říka zcela neskromně “Já se nebudu dvakrát stěhovat, když chci jít pak stejně do baráku”. Jo to měla pravdu, ale moc netušila, tak jako nikdo ... že todle je začátek KONCE.

 Čas běžel a my rostly. Vybuchl nám jeden byt, dokonce sme byly na prohlídce nájmů ( přes můj psychoteror, kde s tím dítětem hodlá jako bydlet! Když za půl roku rodím! Hahaha) a nakonec slovo dalo slovo a my se ocitly v síti hypotéky. Dostaly jsme lehký povědomí o tom, jak to celý (ne)funguje a resumé bylo “hlavně první prodat ten byt, ať je čím ručit” ... do toho se objevil barák, do kterýho já fakt TEĎ NECHTĚLA. Chtěla jsem žít ve skromnosti, s miminem v ruce, na pár metrech, chodit na kafe a na zmrzku ... a až odroste a my low budget procestujem půl světa, tak se vrátím do práce a ten dům vyřešíme. Tojo! Já to beru z karmy asi tak, že já si protlačila do vztahu dítě a Simona dům. Obojí dost šichta si říkam. Jela jsem se tam podívat úplně nasraná. Bez zájmu. Ať jí to jako vyvrátím, že to je šílenej nápad. Vůbec to nepomohlo. Moje hormony a hnízdící reflexy vůbec nepropočítávaly čas x komfort x datum porodu. Nešlo to dohromady. Práce na tom domě je velká. Ale záleží na prioritách. Nějak přes nátlak a zároveň skoro prodanej byt jsem to odkejvala. Za pár dní se byt prodal. Za dalších pár se rozjela kauza barák.

Začlo se kalkulovat a hodně moc moc moc snažit dostat nás do tabulek. A to už je pud, jak něco nejde, ale svítí tam naděje - člověk za tím pevně jde. Říká se tomu odhodlání. Ponořily jsme se do toho intenzivně, ale komplikací nespočet. Velký problémy s ročním vyúčtováním, taky naším splácejícím obytňákem i královské děleni peněz z prodanýho bytu půl rodině .... jo. Když už vypadalo všecko hezky, přišel koronavirus na návštěvu a zavřel všechny úřady a instituce. Do toho se projel katastr a zjistilo se, že pan táta co už pár let nežije, má stále právo užívání domu. Zajímavý. Na katastru se v době koronaviru špatně vysvětluje všechno. Blbý je, ale spíš to... že jediná cesta jak to zrušit je cesta do důchoďáku za nemocnou babičkou. A to je strašně neprůstřelnej výlet. Majitelé se fakt snažej, ale Andrej to furt protahuje. A moje porodní cesty už se připravujou. A my prodaly ten byt. Takže jsme trochu bezdomovci. Trochu máme hypotéku a trochu nemáme. Dostaly jsme příslib, že jakmile odhadce schválí společně s bankou hypotéku (věc na dva dny... táhne se měsíc - its corona time) můžeme se tam ihned nastěhovat. A postupně si dodělat ty ošklivý schody a popadaný dlaždičky na hajzlu. A až se karanténa zruší, přiběhnou za babi, podepíšou papír o dědovi (ať odpočívá v pokoji) nám se navalí prachy na účet a je to.

 Haha... ta situace je teď tak nepředvídatelná. Ze dne na den se mění všecko na absurdistán. Nic nefunguje. A já na todle mám spolíhat? Tolik nocí, kdy mi střídavě nervama tvrdne břicho a já se převaluju i 5h bez cíle usnout. Život se zastavil... ale příroda ne. Moje břicho roste... čas plyne. A všecko stojí jak hradní stráž pevně a nehnutě. Děsně se bojím, že todle nezvládnem. Bůh ví co to je za zkoušku... a ještě rodit sama? Achjo. Já si vysnila poklad pokladů... v mým břiše a byl mi dán. Už jsem si, ale nepřála... ať máme kde bydlet. Ať máme co jíst. Ať je mír. Člověk nemůže mít všechno... a je víc než jasný, že příjde brzy vykoupení. Nic není zadarmo, žejo. A ona teď na mě souhlasně kope “jojo”. A já už 3,5h zírám do zdi ... a snažím se přijít na to, kde teda vezmu ty peníze na tu pračku a postel, když mi Andrej ještě chvíli bude cukat nervy.

Přát si. Pozitivně myslet. Síla myšlení. Úsměv. Tak to mi vůbec nejde, propadla jsem korona depresi a mixuju to mateřskejma pudama a hormonama. A to nechceš. Nechceš to. Stejně jako nechceš mít babičku v důchoďáku. A bát se o ní! Stejně tak jako nechceš čekat jestli se teda můžeš vdávat? Když už máš všechno zařízený a zaplacený! Taky nechceš čekat na pracáku co se bude dít a doma mít tři děti. Taky nechceš živit byznys, kterej ti zavřeli.
Svět se sice zastavil, ale elektrika a voda ne. Hypotéka ne. Nájem ne. Oni řikaj, že jo... ale ne tak moc. Hospoda a kamarádi jsou tabu. A tak všichni depresivně pečeme štrůdly, chleby a pijeme meduňkový čaje - někdo jacka danielse - jak chceš.


A snažíme se přežít. Vidíš maličká? Takhle se cejtila tvoje pra pra babička, když ve válce přiváděla na svět tvojí pra babičku.  Pokrok jde dál, ale zásadní věci zůstávaj v cyklech skálopevný. Láska - zdroj všeho. Zdraví - podmínka pro život. Pokora - málo jí věnujeme. Strach - posiluje i ničí. Svoboda - je ještě?
Přeju nám všem, ať se z týdle zkoušky jen posílíme, ať nad ní vyzrajeme. Ať si zacinkáme skleničkama už strašně brzy! A budem zase na plno žít. Ne nemyslím jako před 15. březnem... myslím jako tenkrát - jestli si vzpomínáš. Třeba na tvým maturáku. Nebo, když ti visely kalhoty šprajclý na plotě. Nebo... když ses prostě zamiloval! Dostal diplom. Jako, když babička udělala jahodový knedlíky...